Zvu vás všechny srdečně na svojí výstavu fotografií zaměřenou na téma „krajina okolí Chebu“. Vernisáž je 9.11.208 od 18 hodin v chebské galerii G4. Výběr fotografií prezentuje momenty v krajině zachycené při mých častých cyklo výletech.
Jednou z nejkrásnějších přírodních rezervací u nás je bezesporu Českosaské Švýcarsko. Kdysi hodně dávno jako malý kluk jsem byl na školním výletě v Hřensku. Nyní jako fotograf jsem pocítil nutkavou potřebu tento kousek naší vlasti opět navštívit. Na internetu se to jen hemží krásnými fotografiemi této oblasti a nejeden fotograf si na zdejších výhledech do krajiny udělal jméno. Vytypoval jsem si předem pár míst a v prodlouženém víkendu na konci dubna vyrazil.
Západ slunce z Mariiny vyhlídky
Jel jsem v pátek odpoledne s nadějí, že stihnu západ slunce na Mariině vyhlídce. Cesta z Chebu do Jetřichovic mi trvala 3 hodiny i s malou přestávkou, tak, jak mi ukázala navigace. Auto jsem nechal na malém parkovišti u jakéhosi kiosku, zeptal se lidí na terásce na směr a vyrazil. Hned po pár metrech se vstoupí do krásného smíšeného lesa, který v našich končinách nebývá. Pískovcové skály schované v lese, ale i ty odkryté, navodí zvláštní atmosféru nádherného prostředí. Na vyhlídku se cesta prudce zvedá až se mění v schody přírodní a místy železné. Stihl jsem to jen tak tak. Slunce se zrovna začalo dotýkat protějšího kopce. Zlatem zalité údolí a ostrá zeleň mladého bukového listí vytvořily barevnou paletu podobnou pytlíku bonbónů Bon-Pari. Na vyhlídce byla studenka – fotografka. Jinak nikdo. Cestou zpět jsem potkal mladý páreček, který se chystal na vyhlídce nocovat. To jsem zjistil až ráno, když jsem se na vyhlídku opět drápal nafotit východ slunce.
Východ slunce, Mariina vyhlídka
Nocoval jsem v autě. Lehce mě v noci probudila skupinka konzumentů ze zahrádky u kiosku, kteří měli dost nakoupeno a jaksi zapomněli chodit. V noci byla poměrně zima a první noc v autě je o zvyku. Když jsem vstával, v 4:45, přijelo auto. Jak se ukázalo, byl to další fotograf Sergej. Tak jsme se seznámili a šli spolu. Společně jme poklábosili a nafotili východ slunce. Ten nebyl až tak působivý jako západ a tak jsme se ještě přesunuli na Vilemínu stěnu. Zde se mi pohled líbil více i se sluníčkem v zádech. Sergej se pak vracel domů, ovšem navečer měl v plánu opět přijet. Tak jsme se domluvili na další společné výpravě na západ slunce.
Vilemína stěna
Hned z rána jsem přejel do nedalekého Hřenska. Na parkovišti, které bylo za 120,- na den, jsem se informoval kde co najdu. Byl jsem tam po osmé jako jeden z prvních a paní z pokladny mi vše ochotně vysvětlila a taky sdělila, že za hodinu zde nebude ani jedno volné místo. A měla pravdu. Za svým dalším cílem jsem se vydal lodičkou kaňonem řeky Kamenice. Potom jsem měl v plánu udělat pěší tůru na Pravčickou bránu a pěšky se vrátit k autu do Hřenska. Průvodní slovo lodivoda na pramici bylo poměrně zábavné, zvláště pak německý překlad, který mi silně připomínal němčinu Ivana Mládka 🙂 . Jel jsem jen první část a pak vzhůru na Pravčickou bránu. Tam jsem dorazil v poledne. Takže fotografie spíš na nic než na cokoliv a ještě k tomu davy lidí. Těch bylo opravdu dost.
Kaňon řeky Kamenice
Po návratu k autu jsem pojedl a hlavně si trochu odpočinul. To jsem měl ten den v nohách již 20 km a večer mne čekala další porce. Kolem páté opět přijel Sergej a společně jsme se přesunuli do německé části parku. V plánu jme měli najít trasu na ranní vyhlídku a zastavit se někde na západ slunce. Nakonec jme to udělali přesně opačně a jak se ukázalo, byl to skvělý nápad. Po částečném bloudění jsme se dostali na vyhlídku Carolafelsen. Tam již čekalo poměrně dost fotografů na západ slunce. A stálo to za to. Kdyby místo zeleně v údolích nebyla zeleň ale písek, nevěřil bych, že nejsem v Arizoně. Přibývající žlutá sluneční záře vše nádherně zbarvila a pohled byl opravdu pohádkový.
Carolafelsen západ slunce
Seznámil jsem se s několika českými fotografy, z kterých se vyklubali i úspěšní „instagrammers“. Povyměňovali jsme si názory, zkušenosti, zkrátka pokecali. K nezaplacení byly i rady, jak a kam se tady ještě podívat. Zkrátka zkušenosti, které z map a průvodců nevyčtete. K autu na parkoviště, kde jsem přenocoval, jsme přišli za tmy a tak jsme docela rychle ulehli. Budíček byl ve 4 hodiny. Z únavy a za úplňku se mi nechtělo moc spát. Tak jsem noc spíše probděl, ale kupodivu ráno jsem byl celkem svěží.
Klein Winterberg
V 4:15 jsme vyrazili. Cesta z Schmilky vzhůru k vyhlídce se neustále utahuje až téměř úplně nahoru. Tam se pak jde již jen kousek lesem ke kraji skal. Zase tam nocovala dvojice, přímo na skalní římse. Já bych tam oka nezamhouřil. Fotografů jen pár německých a dva mladíci z Čech. Kleine Winterberg. Tak se jmenuje ta vyhlídka. Opět jsem byl unešen. Jediné co mi tu za ty dva dny chybělo bylo trochu té ranní mlhy. Jinak výhled a scéna famózní. Nafotili jme co bylo třeba a šli zpět. Sergej odjel a já jsem se vydal na Schramstein, další z doporučených vyhlídek. Našel jsem cestu celkem snadno. Tady to bylo v závěru po železných žebřících a co jsem nevěděl, musí se tady dodržovat jednosměrka. Samozřejmě jsem šel proti lidem. Když jsem se dostal nahoru, trochu jsem měl po náladě. Bylo tam mraky lidí a dětí a vyhlídka v pravé poledne taky nestojí za nic. No věděl jsem to od začátku, bral jsem to jen jako objevení nového místa, což se stalo.
Scgreimstein
Posledním místem, které jsem měl v plánu byl skalní most v Bastei. Doufal jsem, že mne tam čeká nějaký pěkný západ slunce, což se ale nestalo. Je to opět turisticky velmi navštěvované místo, ale stojí za to. Tak jsem to zkoukl, prošel a seznámil se s tím místem. Pro příště, třeba na východ slunce. Večer jsem byl opět děsně unavenej, nohy se necejtil a tak jsem se rozhodl, že dám ještě jednu noc. Ráno skočím ještě jednou na Winterberg a pak pofrčím domů.
Okolí Bastei
V noci bylo již tepleji, ale ráno opět žádná mlha a vítr. Vstávačka opět ve 4 hodiny a tentokrát sám ještě za tmy asi tak 4 km lesem. Trochu jsem měl nahnáno z různých zvuků, ale šlo to. Jen bez toho žvanění jít sám mi připadalo výrazně delší než jít s někým. Na místě tentokrát nikdo nebyl. Svítání opět jak z pohádky. Jak slunce nabíralo sílu, tak měnily barvu skály. Co chvíli vítr vzedmul oblaka pylu a nesl ho krajinou. Nádherné představení, které trvá tak 15 minut. Poslední zážitek a hurá domů a snad brzy zase a tentokrát i s ranní mlhou.
Klein Winterberg
Po téměř ročním užívání bezzrcadlovky Sony A7ii (A7rii) jsem vystřídal několik objektivů. Dlouhou etapu v mém rozhodování a nakonec i výběru širokoúhlého objektivu představuje kombinace
Na krajinu a jako základní objektiv jsem si pořídil Sony FE 28mm F2. Brzy se to ukázalo jako skvělá volba a tak jsem ho měl na těle fotoaparátu asi nejčastěji. Brzy se však dostavila nutkavá potřeba ještě širšího objektivu. Na výběr je celkem dost variant, ale každá s sebou nese nějaké plus a také mínus. Pro mne je podstatnou prioritou kompaktnost a také cena a využitelnost na jiné žánry focení, než jen krajina nebo architektura. Z druhé ruky jsem tedy koupil předsádku vyráběnou speciálně pro tento objektiv Ultra Wide Converter SEL075UWC. Tím se mi ohnisko zmenšilo na 21 mm. Světelnost klesla pouze na příjemných F 2,8. Co se rozměrů a váhy týče se tubus objektivu prodloužil o 58,5 mm na celkových 118,5 mm.
Úžasnou a pro mne jedna z určujících výhod je, že po nasazení konvertoru tělo fotoaparátu okamžitě rozpozná změnu a nabídne aktuální data EXIF a bezchybný autofokus. S manuálním ostřením to chce rozvážnější přístup k focení, klid a také čas. No a to já často nemám a když k tomu přidám i moje oční vady, jsem zkrátka závislý na AF, na který se i dost spoléhám.
Tak zde jsem si na celkové hodnocení docela počkal a nafotil spousty snímků. Nechtěl jsem se nikterak ukvapit a psát zde závěry ovlivněné nadšením, potažmo zklamáním. Osobně mohu porovnávat s objektivem Sony 16-35mm f/4 FE ZA OSS, s ostatními „širokáči“ z dostupných recenzí.
Na na clonou 2,8 je obraz ostrý ve středu a směrem do rohů znatelně měkne. Stejně tomu tak je na opačném konci clonového čísla 22. Zde se ještě přidá chromatická aberace, která je ale poměrně snadno odstranitelná v Lightroomu. Taktéž je tomu i se soudkovitostí, kterou přináší již samotný objektiv.
Zato na clonu kole 8 se ostrost snímku znatelně posune až do samotných rohů. Při této cloně je kvalita, ostrost a zkreslení dle mně na výborné úrovni. Specialisté krajináři by jistě měli výhrady, ale je třeba si uvědomit, že nemůžeme tuto sestavu srovnávat s Loxií 21mm/2,8, která je kvalitou špička v tomto ohnisku (Cena 40 000,-). Můj názor je ovšem ten, že se právě může směle postavit objektivu Sony 16-35mm f/4 FE ZA OSS. Tento objektiv je skvělý od 16 – 24 mm za předpokladu dostatku světla. jeho minimální clona 4 je docela omezující. Také váha tohoto objektivu (518g) není zanedbatelná. Na ohnisko 35 mm obrazová kvalita klesla a také bokeh minimální clonou byl použitelný opravdu jen hodně z blízka. No ale je to asi věc názoru. Vrátím se ale ke kombinaci Sony FE 28mm F2 + Ultra Wide Converter. Použitelná je i Sunstar (sluneční hvězdička). Na clonu kolem 14 za správných podmínek je docela pěkná. Odlesk objektivu v protisvětle je přijatelný, vhodnou kompozicí lze eliminovat.
Jediný momentálně dostupný objektiv s nepopiratelně lepšími parametry a srovnatelnými výhodami je Zeiss Batis 18 mm F 2,8. Je ale několika násobně dražší. Všechny ostatní varianty širokáče na Sony mají vždy nějakou podstatnou slabinu:
Ukázkové fotografie jsou neupravené, neostřené. Rohy a střed a celková fotografie. Foceno na A7rii.
Celá fotografie _ 21mm – Sony FE 28mm F2 + Ultra Wide Converter – F8 (kliknutím na fotku se zobrazí plná velikost)
Střed – F 8
Roh – F 2,8
Roh – F 5
Roh – F 8
Roh – F 14
Roh – F 22
21mm F14 1/160 ISO 100 ukázka sunstar