Funkce pravého tlačítka je blokována, omlouvám se.
logo

Českosaské Švýcarsko

Jednou z nejkrásnějších přírodních rezervací u nás je bezesporu Českosaské Švýcarsko. Kdysi hodně dávno jako malý kluk jsem byl na školním výletě v Hřensku. Nyní jako fotograf jsem pocítil nutkavou potřebu tento kousek naší vlasti opět navštívit. Na internetu se to jen hemží krásnými fotografiemi této oblasti a nejeden fotograf si na zdejších výhledech do krajiny udělal jméno. Vytypoval jsem si předem pár míst a v prodlouženém víkendu na konci dubna vyrazil.

České Švýcarsko

Západ slunce z Mariiny vyhlídky

Jel jsem v pátek odpoledne s nadějí, že stihnu západ slunce na Mariině vyhlídce. Cesta z Chebu do Jetřichovic mi trvala 3 hodiny i s malou přestávkou, tak, jak  mi ukázala navigace. Auto jsem  nechal na malém parkovišti u jakéhosi kiosku, zeptal se lidí na terásce na směr a vyrazil.  Hned po pár metrech se vstoupí do krásného smíšeného lesa, který v našich končinách nebývá. Pískovcové skály schované v lese, ale i ty odkryté, navodí zvláštní atmosféru nádherného prostředí. Na vyhlídku se cesta prudce zvedá až se mění v schody přírodní a místy železné. Stihl jsem to jen tak tak. Slunce se zrovna začalo dotýkat protějšího kopce. Zlatem zalité údolí a ostrá zeleň mladého bukového  listí vytvořily barevnou paletu podobnou pytlíku bonbónů Bon-Pari. Na vyhlídce byla studenka – fotografka. Jinak nikdo. Cestou zpět jsem potkal mladý páreček, který se chystal na vyhlídce nocovat. To jsem zjistil až ráno, když jsem se na vyhlídku opět drápal nafotit východ slunce.

České Švýcarsko

Východ slunce, Mariina vyhlídka

Nocoval jsem v autě. Lehce mě v noci probudila skupinka konzumentů ze zahrádky u kiosku, kteří měli dost nakoupeno a jaksi zapomněli chodit. V noci byla poměrně zima a první noc v autě je o zvyku. Když jsem vstával, v 4:45, přijelo auto. Jak se ukázalo, byl to další fotograf Sergej. Tak jsme se seznámili a šli spolu. Společně jme poklábosili a nafotili východ slunce. Ten nebyl až tak působivý jako západ a tak jsme se ještě přesunuli na Vilemínu stěnu. Zde se mi pohled líbil více i se sluníčkem v zádech. Sergej se pak vracel domů, ovšem navečer měl v plánu opět přijet. Tak jsme se domluvili na další společné výpravě na západ slunce.

České Švýcersko

Vilemína stěna

Hned z rána jsem přejel do nedalekého Hřenska. Na parkovišti, které bylo za 120,- na den, jsem se informoval kde co najdu. Byl jsem tam po osmé jako jeden z prvních a paní z pokladny mi vše ochotně vysvětlila a taky sdělila, že za hodinu zde nebude ani jedno volné místo. A měla pravdu. Za svým dalším cílem jsem se vydal lodičkou kaňonem řeky Kamenice. Potom jsem měl v plánu udělat pěší tůru na Pravčickou bránu a pěšky se vrátit k autu do Hřenska. Průvodní slovo lodivoda na pramici bylo poměrně zábavné, zvláště pak německý překlad, který mi silně připomínal němčinu Ivana Mládka 🙂 . Jel jsem jen první část a pak vzhůru na Pravčickou bránu. Tam jsem dorazil v poledne.  Takže fotografie spíš na nic než na cokoliv a ještě k tomu davy lidí. Těch bylo opravdu dost.

České Švýcarsko

Kaňon řeky Kamenice

Po návratu k autu jsem pojedl a hlavně si trochu odpočinul. To jsem měl ten den v nohách již 20 km a večer mne čekala další porce.  Kolem páté opět přijel Sergej a společně jsme se přesunuli do německé části parku. V plánu jme měli najít trasu na ranní vyhlídku a zastavit se někde na západ slunce. Nakonec jme to udělali přesně opačně a jak se ukázalo, byl to skvělý nápad. Po částečném bloudění jsme se dostali na vyhlídku Carolafelsen. Tam již čekalo poměrně dost fotografů  na západ slunce. A stálo to za to. Kdyby místo zeleně v údolích nebyla zeleň ale písek, nevěřil bych, že nejsem v Arizoně. Přibývající žlutá sluneční záře vše nádherně zbarvila a pohled byl opravdu pohádkový.

Saské Švýcarsko

Carolafelsen západ slunce

Seznámil jsem se s několika českými fotografy, z kterých se vyklubali i úspěšní „instagrammers“. Povyměňovali jsme si názory, zkušenosti, zkrátka pokecali. K nezaplacení byly i rady, jak a kam se tady ještě podívat. Zkrátka zkušenosti, které z map a průvodců nevyčtete. K autu na parkoviště, kde jsem přenocoval, jsme přišli za tmy a tak jsme docela rychle ulehli. Budíček byl ve 4 hodiny. Z únavy a za úplňku se mi nechtělo moc spát. Tak jsem noc spíše probděl, ale kupodivu ráno jsem byl celkem svěží.

Saské Švýcarsko

Klein Winterberg

V 4:15 jsme vyrazili. Cesta z Schmilky vzhůru k vyhlídce se neustále utahuje až téměř úplně nahoru. Tam se pak jde již jen kousek lesem ke kraji skal. Zase tam nocovala dvojice, přímo na skalní římse. Já bych tam oka nezamhouřil. Fotografů jen pár německých a dva mladíci z Čech. Kleine Winterberg. Tak se jmenuje ta vyhlídka. Opět jsem byl unešen. Jediné co mi tu za ty dva dny chybělo bylo trochu té ranní mlhy. Jinak výhled a scéna famózní. Nafotili jme co bylo třeba a šli zpět. Sergej odjel a já jsem se vydal na Schramstein, další z doporučených vyhlídek. Našel jsem cestu celkem snadno. Tady to bylo v závěru po železných žebřících a co jsem nevěděl, musí se tady dodržovat jednosměrka. Samozřejmě jsem šel proti lidem. Když jsem se dostal nahoru, trochu jsem měl po náladě. Bylo tam mraky lidí a dětí a vyhlídka v pravé poledne taky nestojí za nic. No věděl jsem to od začátku, bral jsem to jen jako objevení nového místa, což se stalo.

Saské Švýcarsko

Scgreimstein

Posledním místem, které jsem měl v plánu byl skalní most v Bastei. Doufal jsem, že mne tam čeká nějaký pěkný západ slunce, což se ale nestalo. Je to opět turisticky velmi navštěvované místo, ale stojí za to. Tak jsem to zkoukl, prošel a seznámil se s tím místem. Pro příště, třeba na východ slunce. Večer jsem byl opět děsně unavenej, nohy se necejtil a tak jsem se rozhodl, že dám ještě jednu noc. Ráno skočím ještě jednou na Winterberg a pak pofrčím domů.

Saské Švýcarsko

Okolí Bastei

V noci bylo již tepleji, ale ráno opět žádná mlha a vítr. Vstávačka opět ve 4 hodiny a tentokrát sám ještě za tmy asi tak 4 km lesem. Trochu jsem měl nahnáno z různých zvuků, ale šlo to. Jen bez toho žvanění jít sám mi připadalo výrazně delší než jít s někým. Na místě tentokrát nikdo nebyl. Svítání opět jak z pohádky. Jak slunce nabíralo sílu, tak měnily barvu skály. Co chvíli vítr vzedmul oblaka pylu a nesl ho krajinou. Nádherné představení, které trvá tak 15 minut. Poslední zážitek a hurá domů a snad brzy zase a tentokrát i s ranní mlhou.

Saské Švýcarsko

Klein Winterberg

 

Více fotografií naleznete ve Stories

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *