Funkce pravého tlačítka je blokována, omlouvám se.
logo

Blog

25 Srp 2017

První foťák, aneb s čím začít

V článku „Jak se rodí fotograf“ jsem popsal, co mne vlastně přivedlo k focení. Zde se rozepíši, jaké náčiní jsem si pořídil do začátků, první zkušenosti s technikou a následné upgrade. Musím hned v úvodu zdůraznit, že se považuji za začátečníka a nadšence, který rovnýma nohama skočil do světa fotografování a proto mé úvahy, postřehy a hodnocení techniky nebude vonět zkušenějším a profesionálům. Snažím se zde popsat má rozhodnutí a  zkušenosti tak, abych někomu jinému v začátcích byl tento článek užitečný.

Na podzim roku 2016 jsem se rozhodl pro koupi zrcadlovky. Bazary a inzerce plné foťáků, objektivů a jiných věcí, které jsem ani neznal. Při hledání nějakých doporučení jsem si všiml, že světu fotografie vládnou dvě značky: Nikon a Canon. Intuitivně jsem  věděl, že pokud koupím starší stroj vyšší kvality, tak dostanu ihned do začátku „něco“ navíc, avšak s jistým rizikem. Nový foťák se dal pořídit ve výhodném setu i s více objektivy a to mně lákalo. Ze všech stran jsem se však dovídal, že setové objektivy nestojí za nic. Nakonec jsem výběr zúžil na dvě možnosti. Buď set a mít ihned dva objektivy a tím i více možností, nebo koupit jen tělo fotoaparátu a nějaký objektiv. Druhá možnost s sebou nesla spoustu dalších otázek a také nejistotu, jestli ten „lepší“ objektiv bude to pravé ořechové.

Zvítězila volba č. 1 –  koupě výhodného setu(jak se později ukázalo, špatná volba 🙁 ). Canon 100D se dvěma objektivy (EF-S 18-55mm IS STM,Canon EF 75-300mm F4.0 – 5.6 III Zoom). Při uplatnění akce „Cash Back“ přímo u Canonu mně to vyšlo na nějakých 13000,- Kč. Což stále i z dnešního pohledu jde.

Canon 100D

No a začal jsem fotit. Stále, všude a všechno… Byl jsem omámen bokehem (rozostřené pozadí), možnostmi přístroje a hrozně jsem chtěl dělat kvalitní fotky. No ale velmi rychle jsem vystřízlivěl. Udělat kvalitní tematickou fotografii, dokonale ostrou a světelně a barevně vyváženou není jen tak. Je pravdou, že v PC, respektive Lightroomu se toho dá ve formátu RAW hodně dohnat. Ze začátku mi to stačilo a práce na fotografiích mne bavila, protože to je do jisté míry kreativní činnost. Stále jsem pokukoval na 500px.com po mistrovských fotkách a snažil jsem se jim přiblížit.

Setový objektiv Canon EF-S 18-55mm IS STM bych z dnešního  pohledu ohodnotil takto. Lehký (docela důležité) objektiv s  rychlým a neslyšným ostřením. Dá se s ním fotit hodně a docela slušně. Zvláště pak venku a  všude kde je dost světla. A to je ta potíž. Světelnost. Jel jsem s dcerou na závody v gymnastice, které probíhají v hale. Bez možnosti focení s bleskem se ukázalo, že na to objektiv zkrátka nestačí. Vysoké ISO, dlouhé časy udělaly své. Fotky byly divné, lidi jako by měli voskovou barvu a málo která byla ostrá.

Canon 100D –  EF-S 18-55mm IS STM

Pomalu jsem tak začal dospívat k závěru, že pokud mám naplnit svou představu o fotografii, musím vyměnit objektiv. O tom druhém objektivu ani nemluvím. Ten je bez stabilizátoru. Udržet tak  při zoomu foťák bez chvění je pro léty prověřeného bohéma takřka nemožné 🙂 .

Za jiný objektiv jsem samozřejmě chtěl utratit  co nejméně a získat co nejvyšší kvalitu. Jenže babo raď. Na netu je snadné dohledat, čím že jsou ty krásné fotky pořízené…., ale ta cena! Takže jsem se pět uchýlil ke kompromisu a rozhodl se pro střední třídu, Objektiv Sigma 17-50 mm f/2,8 Ex Dc OS HSM. Hodnocení a recenze měl výborné a já hlavně očekával hodně od stálého clonového čísla 2,8. Mělo mít lepší výsledky v tmavších prostorách. Mělo, ale čekal jsem více. Jinak objektiv má skvělou kresbu a se stejnou clonou po celé délce zoomu se mi velmi pohodlně fotilo. Bylo vidět, že kvalita fotek se zvedla. Jediné co bylo trochu do mínusu byla váha objektivu. Je to japonský poctivý kus skla a hliníku a tak se v horách docela pronesl. Nicméně se to dá vzhledem výkonu objektivu vydržet.

Naučil jsem se konečně trochu i ostřit a tak fotky začaly také vypadat jinak. Dnes bych tuto sestavu (Canon 100D a Sigma 17-50/2,8) s klidem doporučil jako foťák do začátků  a myslím, že ne jednomu by vydržela tato kombinace dost dlouho. Foťák je nacpaný funkcemi, je malý (na poměry zrcadlovky), dle mne skvělý. Jak se později ukázalo chybí mu již jen více megapixelů na čipu (má 18) a vyšší použitelné ISO. Má ISO  psaných 12800, ale prakticky jsem končil již na 3000. Někdo se mnou nemusí souhlasit, takhle si to ale myslím.

Canon 100D + Sigma 18-50/2,8

Dostal jsem se tímto do chvíle, kdy se mi začalo trošku dařit kompozičně, fotky byly na půlročního amatéra ucházející. Leč stále jsem viděl  značný rozdíl v kvalitních fotografiích a těch mých. Nemluvím nyní o tématu, kompozici a technické zdatnosti. Prostě kresba, barevné rozložení a dynamický rozsah fotografií byla stále nedostačující. Fotky, které se mi opravdu líbily byly jen zřídka kdy pořizovány něčím podobným tomu, co jsem vlastnil.

Ze zkušeností mého dosavadního života a zájmů jsem věděl, že pokud mám něco dělat na nějaké úrovni, musím k tomu mít odpovídající vybavení. No  a tak jsem již v tento moment věděl, že se musím posunout někam dál. Nechtěl jsem již opakovat chybu, že abych ušetřil tak si zatím koupím něco skromnějšího. To se ukázalo, a ne poprvé jako dražší varianta.

Protože často jezdím po kraji na kole a i moje původní investice do Canonu byla zohledněna požadavkem na velikost a skladnost foťáku, padlo rozhodnutí na takzvanou bezzrcadlovku (mirrorless camera). Nejsou tak velké jako klasické zrcadlovky a varianta Full Frame je levnější, než u klasických zrcadlovek.

Ve Foto Škoda právě probíhala předváděčka výrobců foťáků  a atak jsem jel do Prahy otestovat vytypované modely. Velmi  mne zaujal Fujifilm XT-20 a Sony A7ii.  Fujifilm sice není fullframe ale má velmi vysoké hodnocení. Bez problému mi ho po registraci a podpisu půjčili a já ho šel testovat. Dělal jsem i srovnávací snímky mojí dosavadní technikou. Výsledky byly od samého  začátku zřejmé. Elektronický hledáček se ukázal jako velký pomocník, protože ihned vidíte výslednou fotku již při nastavování parametrů. O rozdílu v kvalitě nebylo pochyb. Jediné, co mne tak trochu zaskočilo byly malé rozměry dá se říci všeho. No a já již nevidím úplně dobře a to se ukázalo jako problém. Kvalitní objektivy jsou pro Fujifilm poměrně drahé a řekl bych, že jiné značky mají širší výběr.

A tak jsem si půjčil Sony. Ihned mi padl do ruky. Rozměrově mi přesně vyhovoval. Displej i hledáček v normálu. Nafotil jsem tedy nějaké ty fotky a vrátil se domů, abych v klidu „vyvolal“ fotky a dospěl k nějakému závěru.

O Sony jsem četl o velkém dynamickém rozsahu a použitelném ISO ve vyšších číslech. A byla  to pravda. Co vše se dalo v RAWu (surový formát fotek před úpravou a exportem do JPG) z fotek vytáhnout bylo úžasné. I z temných částí fotek lezly krásné věci. V kombinaci s velikostí čipu (24MPx, FullFrame) měly fotky najednou velké možnosti pro úpravu i samotné pořizování. No a když k tomu přidáme možnost použití starších levných objektivů, protože ostřit se dá manuálně (Sony ostří na hrany, které se barevně zbarví) a stabilizátor je ne čipu ve foťáku, tak máme rázem vybráno.

Nepříjemná je ovšem cena. A tak jsem se rozhodl pro bazar. No a na Paladixu jsem narazil na nový kus dovezený ze zahraničí s výraznou slevou, cena jako za dva roky používaný. Neměl ovšem češtinu, ale s tím jsem si hlavu nelámal a později jí do foťáku dohrál (návod jsem našel na FB + Youtube).

Jako první objektiv jsem si pořídil pevný Sony 28mm/F2 . Je určený pro Full Frame (jestli jsem to tu ještě nevysvětlil: Full Frame = ekvialent kinofilmu 35mm). V recenzích je vynikající a chtěl jsem mít aspoň jeden objektiv se všemi vymoženostmi „Sony“. Rozhodl jsem se jíti cestou objektivů s pevným ohnniskem, jsou prý kvalitnější a lehčí než zoomy.

K němu jsem koupil na Aukru historickou Minoltu Rokkor 58mm/1,7. No a od Canonu mi zbyl Zoom 75 – 300 mm, ke kterému jsem koupil obyčejnou redukci za 250,- Kč. U toho sice nejde nastavovat manuálně clona (čili fotí stále na plnou díru), ale nějak jsem si prostě poradil. No a náhle jsem byl vybaven novou technikou. Tušil jsem, že   to bude  chvíli  trvat , než se to naučím ovládat. Řekl bych, že s Canonem jsem se dostal ve vývoji na schůdek číslo 4 a touto výměnou jsem sestoupil o dva schůdky níže. Prostě ta technika je tak našťouchaná možnostmi, že to docela trvá, než se to člověk naučí dobře využívat.

Také se objevila značná potíž s určením správného objektivu. Někde jsem se o tom zmínil na netu, ale staří harcovníci v oboru mne ujistili, že je to o zvyku, a že to bude dobré. Pomalu a jistě jsem se znovu učil jak ostřit, jakou clonu a ISO a výsledky se pomalu dostavovaly.

Mé očekávání se naplnilo a snímky začaly být prokreslené a barevné. Ne že by prvotní surové fotky byly ohromující, ale to co se  dalo vytáhnout z RAWu bylo až neskutečné. Prostě velký formát čipu je hodně dat s kterými se potom dá v PC pracovat. No a skvělý objektiv přivede na tento čip množství nezkresleného světla.

Jako portrétní objektiv jsem chtěl používat Minoltu Rokkor 58/1,7. Nezdála se mi ovšem přílišná měkkost bokehu a také barevnost výstupu tohoto objektivu. A také manuální ostření jsem ještě neměl dostatečně v ruce, zkrátka mi  zde scházela automatika. Tak jsem začal pátrat. Testoval jsem Sony FE 50mm/1.8. Je to  kvalitní objektiv a je poměrně cenově dostupný. Jen jednu vadu má. Ostření je u něj ukrutně pomalé. Tak mne nakonec oslovil v recenzích a doporučeních Sony Zeiss FE 55mm f/1.8 Sonnar T*. No a tento objektiv je již jiná píseň. Tragická je jeho cena, ale výrobce si je moc dobře vědom toho, jakou kvalitu prodává. A tak jsem si počkal na bazarový kousek a již je doma ve „stádečku“. Ostrost, barvy, zpracování, rychlost ostření, malé rozměry. Prostě všechno.

Sony A7II + Sony FE 55mmF/1.8

Vybaven a plný elánu jsem vyrazil s rodinou do Dolomit na mystická místa pořídit „exklusivní“ fotografie. Z manželky a dcery jsem udělal „modelíny“. Trochu na mne koukaly nedůvěřivě, když jsem jim řekl, že budou potřebovat v horách šaty, klobouky a boty na podpadku.  Hned u první zastávky na jezeře Braies jsem zjistil, že mi schází objektiv s krátkou ohniskovou vzdáleností. Zkrátka do Sonky 28mm/F2 se mi celá scenérie hor a jezera nevešla. Tak jsem začal improvizovat s tím, že pak snímky poskládám. Ta samá situace se opakovala u dalšího jezera Sorapiss , kde rozměry jezera a hlavně hory, která se tyčí na jeho břehu.

Lake Braies – Sony A7II + Sony FE 28mmF/2

 

Lake Sorapis – Sony A7II + Sony FE 28mmF/2

Často jsem se před tímto výletem dočítal a dovídal, že ve fotografování se „širokáčem“ je hodně kouzla i zábavy. Pochopil jsem a ověřil si na vlastní zkušenosti. Jinak celou dovolenou jsem měl vlastně nasazenou 28čku a střídal jí občas s 55kou. Zoom od Canonu jsem vytáhl snad jen jednou při fotografování windsurfingu. Tam jsem ocenil hlavně stabilizátor na čipu, který hodně zapracoval i na větší vzdálenost.

Na dovolené jsem nafotil asi tak 500 fotek. Velkou zkušeností se pro mne bylo používání clony. Často jsem volil špatně a výsledné snímky byly  neostré tam, kde jsem to nepotřeboval.  Ovlivněn internetem jsem se snažil často fotit na „plnou díru“ a to v krajině není úplně dobře. Zkrátka zkušenosti sbírám po kýblech, je toho dost a hlavně si to napoprvé nějak nezapamatuji 🙂 .

Potřeba objektivu s krátkým ohniskem mne opět zavedla k shánění informací.  Pro Sony jsou objektivy pěkně drahé, a ty širokáče nevyjímaje. Jako úsporná varianta se ukázala originál předsádka od Sony. Je to Ultra Wide Converter pro objektiv FE28mm/F2, který jsem vlastnil. Není zase až tak levný a ohnisko zkrátí z 28 mm na 21 mm. Leč utrpí clona, která se posune na min. hodnotu 2,8. To je ještě únosné a přičtu-li veškerý přenos FX dat a funkcí objektivu včetně ostření jako u 28čky, není co řešit. Sehnal jsem opět na inzerát levněji. Jako mínus u této kombinace beru absenci závitu pro filtry 🙁 . Ostatně to u Saymangu 14mm/2,8 taky nejde (levnější alternativní řešení krátkého ohniska).

Sony A7II – 21mm (FE28mm/F2 + Ultra Wide Converter)

Uvidíme do budoucna, bude – li mi stačit 21mm….. .

Tento článek jsem zde sepsal proto, aby někomu, kdo je  na prahu podobné cesty té mojí usnadnil rozhodování a ušetřil prostředky. Fotografování není jen o koupi techniky, ale dost na ní záleží. Dnešní fotografování zrcadlovkou bez dalších úprav má své limity i s výbornou technikou. Na to stačí lepší mobil, nejlépe iPhone.

Já jsem zřejmě přeskočil nějakou tu „střední třídu“. Jsem ale spokojen a vidím jasně, že velké rezervy jsou ve mě a né v technice. Určitě se mnou nebude souhlasit řada „zkušených“ fotografů, cesta Full Frame a Mirrorless není ještě zcela ověřená a zažitá. Já si myslím, že jsem zvolil správně a nebudu se muset ve svém vývoji někam vracet.

 

11 Srp 2017

Jak se rodí fotograf

Od  léta minulého roku jsem si plánoval výlet na Giro. To jsem ještě nebyl fotograf, pouze mobilofotograf. Fotil jsem iPhonem 6s a bavilo mne to. Kvalitu má iPhone bezesporu, umí skvěle HDR a když přišla aktualizace s možností fotit do RAWu, začal jsem se o focení zajímat ještě více. Navedlo mne to k úpravám „surových fotek“ v PC a k tvorbě  o třídu lepších výsledku. Kromě toho, že nestíhalo moje PC (fotky jsou v RAWu hodně  velké), zjistil jsem, že iPhone nestačí na vše. Zkrátka jsem se rozhodl pro koupi zrcadlovky

Kromě toho, že mne ze studia vhodného aparátu pro začátečníka dost bolela hlava, mne ještě  překvapily ceny. Jako koníčka jsem měl do té doby silniční cyklistiku a myslel si,  že není dražšího hobby.  Nakonec zvítězil set na Alze Canon 100D s dvěma objektivy. A skočil jsem do focení po hlavě. Stále a všechno. Tak jsem fotil. Začal jsem zveřejňovat fotky na 500px.com a na Instagramu. Odezva byla spíše nečekaná. O fotky, o kterých jsem si myslel,  že jsou pecka zase až takový zájem nebyl, ale často se uplatnila nečekaně nějaká krajinka, nebo fotky ze starého města.  Vyzkoušel jsem portréty na rodině a známých a zjistil, že to není jen tak. Chyběly světla a stojany a pozadí a nakonec i světelnější objektiv.

S nadšením jsem objednával na Aliexpresu díly a vyrobil si světla, pořídil pozadí. No a utratil za objektivy. Vyměnil jsem základní seťák za Sigmu 17-55 / 2.8  a koupil ještě 50/1.8 pevné sklo na portréty. A fotky začaly být hezčí. Protože jsem taky hodně cyklista, vozím na zádech v tvrdém baťůžku zrcadlovku. No a fotím krajinky. S přicházejícím jarem přichází i více barev a možností. Takže se mi celkem rychle plní HDD. Hledám řešení zálohy. Fotky zálohuji na Google photos, ale tady je taky místa omezeně. Zvláště pak, chci-li uchovat i původní RAWy. A tak přistupuji k zřízení účtu na Amazonu a fotky automaticky synchronizuji sem. Je zde neomezeně pro fotky za poplatek  $11.99/year (později bylo zrušeno) .

Ještě by za zmínku stálo, že jsem kvůli focení musel značně upgradovat PC.  Nová základní deska, procesor i5 7500 , 16GB paměti, ssd hdd 460 gb a monitor 21″ to je tak akorát zatím :).

Na netu se snažím najít návody a poučky a doporučení  a recenze a já nevím co ještě. Hodně mi pomohly základy od Pepy Cvrčka. Dost jsem nalovil na fotografických webech hlavně českých. Nejvíc mne ovšem  zaujal Jakub Fischer alias Kubajsz. Jeho fotky, pohled na věc a ochota se podělit o zkušenosti mně oslovily.
Našel jsem si fotky opravdových profíků hlavně na 500px.com. Velmi se mi líbí výsledky Martina Raka, krajináře. Zde všude jsem hledal a našel náměty na focení a a také měřítko kvality, kterému bych se chtěl aspoň přiblížit. Pomalu mi začalo také býti jasné, že za pěknou fotkou se musím „vypravit“. Vstát před východem slunce, chodit na různé akce, jezdit na výlety a tak dále. No a vlastně jsem zjistil, že to všechno dohromady je zajímavý život, který mne naplňuje.

Stále si ovšem nejsem jist, mají-li moje fotky takovou kvalitu, abych mohl nafotit něco na kšeft, aby se mi to trochu zaplatilo. Nejsem milionář, a každá stovečka by se hodila. Zvláště pak, co jsem se pod vlivem o něco výše napsaných řádků rozhodl svůj materiál povýšit na vyšší kvalitu. O tom a o mých prvních fotovýletech se rozepíšu na jiných místech. Toto byl takový stručný úvod do Mého světa zuřivého fotografa.

10 Čvn 2017

Giro d´Italia 2017 a Dolomity

Sobota 20. 5.2017. Vyrážím na italské Giro. Poslední týden slavného závodu se odehrává již tradičně v Alpách, Dolomitech. Moje první cesta vede do průsmyku Passo delo Stelvio, kde borci na kolech projedou letos hned dvakrát. Ještě než se tam ovšem dostanu, zastavím se cestou na zámku Neuschwanstein. Vznešená to stavba na úpatí Alp v jižním Bavorsku.

K zámku jsem přijel v podvečer a tak jsem již jen po setmění udělal pár nočních fotek z dálky. Ráno jsem musel na parkovišti potupně zaplatit 6 € za parkoviště. Jinak se to nedalo. Mají tam z toho vybudovanou továrnu na peníze. Ale stojí to za to. Mým cílem bylo udělat fotky z protějšího kopce, na samotný zámek jsem se nechystal. Vyrazil jsem hned zrána pěšky. Lesní pěšinou jsem se dostal v prudkém kopci na rozcestí k lávce, odkud je vyhlídka. Z jiného směru tam vedla silnice, kterou tam co chvíli přivezl autobus pěknou partu zejména Číňanů.

 

Na lávce bylo na můj vkus velmi těsno a tak jsem pokračoval dál vzhůru a kupodivu sám. Na první vyhlídce jsem zjistil, že se to vyplatilo. Pohled byl moc pěkný. Vyškrábal jsem se ještě výše a taky to stálo za to. Jako objekt na focení je zámek ideální. Možná i na rodinný výlet. Je to ale na celý den.  Zámek je dost velký a  tak ani nemám tušení, jak dlouho by trvala vnitřní prohlídka.

Odpoledne sedám za volant a vyrážím k jihu, již do pořádných hor. Kopce se rychle proměnily na mohutné hory. Zastavil jsem ještě také u vyhlídky na nejvyšší horu Německa Zugspitze. Vyhlídkové místo se jmenuje Zugspitzeblitz. Bylo krásné počasí,  tak se snímek celkem povedl.

Zugspitze

Zugspitze

Rakousko projedu celkem rychle a po vjezdu do Itálie již koukám, kdy bude v Prato Allo Stelvio odbočka do horského sedla.

Můj téměř dvacetiletý VW Transportér se nadechl v údolí k pořádnému výkonu a dvacetikilometrový krpál jedeme stále téměř na dvojku. Les zmizel a krajina se proměnila ve strmá skaliska a strže, které lemují ještě zasněžené štíty hor. Posledních asi sedm kilometrů se jede širokým údolím, silnice je zbudovaná do prudkých serpentýn. Auto lapá po dechu a tak na chvíli stavím a kochám se. Stelvio je prostě monument!

Nahoře jsem si na parkovišti našel místo celkem snadno, zase tak nabito tu ještě nebylo. Byla tu zejména obytná auta, ale viděl jsem i stanovat přímo na sněhu. Vzal jsem foťák a protože se slunce naklánělo k obzoru, vyrazil jsem na blízkou vyhlídku ještě o dalších 100 metrů výše. Západ slunce byl nádherný. Zasněžené svahy zrůžověly a začalo se ochlazovat. Tak jsem sešel k autu a zahájil přípravu k noci v 2757 metrů nad mořem. Navlékl jsem na sebe všechno co jsem měl i čepici a stejně jsem část noci vibroval.

Stelvio

Vyjel jsem zpět na Stelvio a to se již každou chvílí čekal příjezd závodníků. Silnice byla obsypaná diváky a s blížícím se randálem od vrtulníků a doprovodných vozidel se mi stejně jako ostatním začínala zvedat hladina adrenalinu v krvi. A konečně první uprchlíci jsou zde a chvilku za nimi favorité. Ve tvářích jim bylo vidět mocné úsilí vydržet vražedné tempo. Cvakal jsem jednu fotku za druhou, ale to je v tu chvíli takový blázinec, že má veškerá teoretická příprava vzala za své.

tifossi

Peleton projel a všichni se hrnuli kousek odtud na Umbail pass. Zde  přijeli borci za hodinku znovu. Ohromilo mne, jakým tempem a hlavně rychlostí zvládali poslední stovky metrů těžkého kopce. Po projetí favoritů jsem skočil na kolo a jel jsem k autu, kde jsem počkal na zbytek peletonu a nafotil je ve sjezdu. Neuvěřitelný zvukový efekt vydává cyklista, který se těsně kolem vás mihne téměř stokilometrovou rychlostí. Cyklisté prostě jedou „na krev“ i z kopce.

Večer jsem se přesunul o sto kilometrů dál do dějiště další etapy, cílového města Canazei. To je již brána do těch nejhezčích Dolomit. Dopoledne jsem si vyšlápl výjezd na Passo Pordoi a pak sjel zpět do  Canazei. Měl jsem možnost celkem zblízka vidět zákulisí celého toho cirkusu, který vyžaduje opravdu excelentní organizaci. Úplně v cíli bylo poměrně těsno, tak jsem popojel asi tak 4 km proti. Zde jsem také dělal fotky, ale s levným teleobjektivem Canon EF 75-300mm f/4-5,6 III bez stabilizátoru se mi jich moc nepovedlo.

Auto jsem nechal asi tak v polovině stoupání na Pordoi, u odbočky na průsmyk Sella. Chtěl jsem tam i přenocovat, ale byl jsem tam nějak moc sám a tak jsem popojel až nahoru do průsmyku. Tam byla přes noc téměř vichřice a stále tam projížděly náklaďáky organizátorů. Nařídil jsem si budíka na 4:30 a zalehnul.
No a ráno jsem jen vyvalil oči. Nádherné asi tak dvacetiminutové představení. Vycházející slunce jakoby zapalovalo protější horu Sassolungo. Zahalená mrakem a osvícená prvními paprsky, které doprovázela téměř vichřice. Na tohle čeká fotograf krajinář, jak na výhru v loterii. Byl jsem u vytržení a fotil a fotil, co jen to šlo. S malou clonou, pak s velkou, hlavně aby něco vyšlo. Chronologie východu slunce  je zde.

Po nádherném úvodu dne jsem se přesunul přes další průsmyk Gardena do městečka Corvara, které je centrem zdejší nádherné oblasti. Již v teple jsem posnídal, vykonal ranní rituál kávičky. Moc jsem neotálel, protože tento den jsem před sebou měl v plánu vidět dvakrát průjezd Gira. Abych to mohl uskutečnit, musel jsem ujet na kole takové kolečko přes 4(!) sedla.

zde přikládám mojí trasu:

Z Corvary to bylo rovnou do kopce na Campolongo. Bylo to spíše jen takové rozcvičení, sedlo zase nebylo až tak vysoko.  Jelo se mi dobře, počasí nádherné. Po  sjezdu jsem začal opět stoupat, tentokráte na Pordoi. To již bylo jiné kafe. Tudy odpoledne posviští cyklisté ve sjezdu. Já měl v úmyslu přejet sedlo a počkat si na ně tak ve třetině kopce. Cestou jsem narazil na bratra ze Slovenska a tak jsme klábosili a cesta nahoru příjemně utekla.

Sjezd z Gardeny

Závodníci projeli a já se vydal „zkratkou“ přes Passo Sella na Gardenu, kde jsem si na ně opět počkal ve sjezdu. Měl jsem to jen tak tak, provoz přes sedlo byl veliký. Přesouvalo se tam množství diváků a pořadatelských aut. Ale stihl jsem to.

Když jsem viděl, jak závodníci klopí zatáčky a jakou jedou rychlostí, udělalo se mi normálně nevolno.

Sjezd z Gardeny

Dokonal jsem cyklovýlet a trochu porelaxoval v nádherném prostředí. Bylo teprve 4 odpoledne, a tak jsem si řekl, že bych ještě mohl stihnout západ slunce na Tre Cime di Lavaredo. Nebylo to nijak daleko, ale jelo se opět přes horský průsmyk a navíc jsem trochu bloudil. Až v osm večer jsem dorazil k mýtným branám u městečka Misurina, odkud byl výjezd nahoru ke skalnímu masivu zpoplatněn. Potkal jsem tam dva Pražáky, na které jsem spustil svou lámanou angličtinou, aby mi poradili. O něco méně lámanou angličtinou mi vysvětlili, že to již nestihnu, že je to 6 km. Pak jsme se teda shodli, že v rozhovoru přeci jen budeme pokračovat v mateřštině 🙂 .

Na jejich rady jsem nedal, skočil na kolo a vyrazil. Že mne čeká kopec jsem věděl, ale jak bude „krutej“ jsem netušil. Někde jsem slyšel, že tady skončila nadvláda nejlepšího cyklisty všech dob Eddyho Merckxe.

Přiznám se, že po dni plném cyklistiky v horách mi večer již mnoho sil nezbylo. A tak jsem chvílemi i potupně tlačil 🙁 . Vyjel jsem až nahoru na parkoviště. Tam jsem zjistil, že se musí celá ta hora obejít, aby se objevilo to monumentální sousoší třech obřích skal. To se již ale začínalo stmívat a ač jsem chvíli ještě pokračoval, došlo  mi, že to musím vzdát. Otočil jsem to a vrátil se. Autem jsem pak odjel až na kraj Cortiny d´Ampezzo, kde jsem přenocoval.

V půl páté mne vzbudil budík. Rozlámaný z předešlého dne jsem se přeci jen probral a vydal se autem do sedla Passo Giau. Posledního to cíle mé Dolomitské anabáze. Začínal překrásný den s oblohou bez mráčku. Serpentýny mne navedly až do výše 2236 m n. m.  Samotný východ slunce šel dost ze strany, takže skála byla osvícena jen částečně. Ale i tak to opět byla neskutečná chvíle.  Dech beroucí panorama krásných hor, absolutní ticho a nikde nikdo. Symfonie paní přírody se rozjela naplno.

Passo Giau - Ranní kávička

 

Cortina d'Ampezzo

Po vysokohorské snídani jsem přemýšlel, kudy vyrazím k domovu. V hlavě mne ale stále lehce hryzala vzpomínka na včerejší večer a můj neslavný ústup z Tre Cime di Lavaredo. A ne! To teda ne! A jelo se…

Vrátil jsem se na místo činu odhodlán projít okruh kolem masívu plus cesta nahoru a zpět (25 € doma). Kolem desáté jsem vyrazil. Vzal jsem si nějakou svačinu a jen půllitrovku Coly Zero, což se později ukázalo jako chyba. To, co jsem jel včera na kole, jsem šel pěšky. Lilo ze mne a funěl jsem. Italové moc dobře vědí, že těch 25€ lidi rádi dají 🙂 . Nahoře jsem se vydal na okružní pochod kolem masivu. Po třech kilometrech se konečně začínala otvírat ona scenerie. Místy se šlo ještě závějemi sněhu. Na sandály to rozhodně výlet není. Holanďané neznalí hor raději sestupovali po zadku, strachy.  Trip mi trval 6 hodin, ušel jsem 19 km a potil jsem se i cestou dolů k autu. Ale stojí to za to! Doporučuji . Mystické místo. Jen si vezměte dostatek vody. Já jsem tu pil z potoka, ale přežil jsem to.

Tree Cime di Lavaredo
Tree Cime di Lavaredo
Tree Cime di Lavaredo

  • Canon 100D, objektivy Sigma 17-50/f2,8 a Canon EF 75-300mm f/4-5,6 III
  • iPhone 6s