Funkce pravého tlačítka je blokována, omlouvám se.
logo

Giro d´Italia 2017 a Dolomity

Sobota 20. 5.2017. Vyrážím na italské Giro. Poslední týden slavného závodu se odehrává již tradičně v Alpách, Dolomitech. Moje první cesta vede do průsmyku Passo delo Stelvio, kde borci na kolech projedou letos hned dvakrát. Ještě než se tam ovšem dostanu, zastavím se cestou na zámku Neuschwanstein. Vznešená to stavba na úpatí Alp v jižním Bavorsku.

K zámku jsem přijel v podvečer a tak jsem již jen po setmění udělal pár nočních fotek z dálky. Ráno jsem musel na parkovišti potupně zaplatit 6 € za parkoviště. Jinak se to nedalo. Mají tam z toho vybudovanou továrnu na peníze. Ale stojí to za to. Mým cílem bylo udělat fotky z protějšího kopce, na samotný zámek jsem se nechystal. Vyrazil jsem hned zrána pěšky. Lesní pěšinou jsem se dostal v prudkém kopci na rozcestí k lávce, odkud je vyhlídka. Z jiného směru tam vedla silnice, kterou tam co chvíli přivezl autobus pěknou partu zejména Číňanů.

 

Na lávce bylo na můj vkus velmi těsno a tak jsem pokračoval dál vzhůru a kupodivu sám. Na první vyhlídce jsem zjistil, že se to vyplatilo. Pohled byl moc pěkný. Vyškrábal jsem se ještě výše a taky to stálo za to. Jako objekt na focení je zámek ideální. Možná i na rodinný výlet. Je to ale na celý den.  Zámek je dost velký a  tak ani nemám tušení, jak dlouho by trvala vnitřní prohlídka.

Odpoledne sedám za volant a vyrážím k jihu, již do pořádných hor. Kopce se rychle proměnily na mohutné hory. Zastavil jsem ještě také u vyhlídky na nejvyšší horu Německa Zugspitze. Vyhlídkové místo se jmenuje Zugspitzeblitz. Bylo krásné počasí,  tak se snímek celkem povedl.

Zugspitze

Zugspitze

Rakousko projedu celkem rychle a po vjezdu do Itálie již koukám, kdy bude v Prato Allo Stelvio odbočka do horského sedla.

Můj téměř dvacetiletý VW Transportér se nadechl v údolí k pořádnému výkonu a dvacetikilometrový krpál jedeme stále téměř na dvojku. Les zmizel a krajina se proměnila ve strmá skaliska a strže, které lemují ještě zasněžené štíty hor. Posledních asi sedm kilometrů se jede širokým údolím, silnice je zbudovaná do prudkých serpentýn. Auto lapá po dechu a tak na chvíli stavím a kochám se. Stelvio je prostě monument!

Nahoře jsem si na parkovišti našel místo celkem snadno, zase tak nabito tu ještě nebylo. Byla tu zejména obytná auta, ale viděl jsem i stanovat přímo na sněhu. Vzal jsem foťák a protože se slunce naklánělo k obzoru, vyrazil jsem na blízkou vyhlídku ještě o dalších 100 metrů výše. Západ slunce byl nádherný. Zasněžené svahy zrůžověly a začalo se ochlazovat. Tak jsem sešel k autu a zahájil přípravu k noci v 2757 metrů nad mořem. Navlékl jsem na sebe všechno co jsem měl i čepici a stejně jsem část noci vibroval.

Stelvio

Vyjel jsem zpět na Stelvio a to se již každou chvílí čekal příjezd závodníků. Silnice byla obsypaná diváky a s blížícím se randálem od vrtulníků a doprovodných vozidel se mi stejně jako ostatním začínala zvedat hladina adrenalinu v krvi. A konečně první uprchlíci jsou zde a chvilku za nimi favorité. Ve tvářích jim bylo vidět mocné úsilí vydržet vražedné tempo. Cvakal jsem jednu fotku za druhou, ale to je v tu chvíli takový blázinec, že má veškerá teoretická příprava vzala za své.

tifossi

Peleton projel a všichni se hrnuli kousek odtud na Umbail pass. Zde  přijeli borci za hodinku znovu. Ohromilo mne, jakým tempem a hlavně rychlostí zvládali poslední stovky metrů těžkého kopce. Po projetí favoritů jsem skočil na kolo a jel jsem k autu, kde jsem počkal na zbytek peletonu a nafotil je ve sjezdu. Neuvěřitelný zvukový efekt vydává cyklista, který se těsně kolem vás mihne téměř stokilometrovou rychlostí. Cyklisté prostě jedou „na krev“ i z kopce.

Večer jsem se přesunul o sto kilometrů dál do dějiště další etapy, cílového města Canazei. To je již brána do těch nejhezčích Dolomit. Dopoledne jsem si vyšlápl výjezd na Passo Pordoi a pak sjel zpět do  Canazei. Měl jsem možnost celkem zblízka vidět zákulisí celého toho cirkusu, který vyžaduje opravdu excelentní organizaci. Úplně v cíli bylo poměrně těsno, tak jsem popojel asi tak 4 km proti. Zde jsem také dělal fotky, ale s levným teleobjektivem Canon EF 75-300mm f/4-5,6 III bez stabilizátoru se mi jich moc nepovedlo.

Auto jsem nechal asi tak v polovině stoupání na Pordoi, u odbočky na průsmyk Sella. Chtěl jsem tam i přenocovat, ale byl jsem tam nějak moc sám a tak jsem popojel až nahoru do průsmyku. Tam byla přes noc téměř vichřice a stále tam projížděly náklaďáky organizátorů. Nařídil jsem si budíka na 4:30 a zalehnul.
No a ráno jsem jen vyvalil oči. Nádherné asi tak dvacetiminutové představení. Vycházející slunce jakoby zapalovalo protější horu Sassolungo. Zahalená mrakem a osvícená prvními paprsky, které doprovázela téměř vichřice. Na tohle čeká fotograf krajinář, jak na výhru v loterii. Byl jsem u vytržení a fotil a fotil, co jen to šlo. S malou clonou, pak s velkou, hlavně aby něco vyšlo. Chronologie východu slunce  je zde.

Po nádherném úvodu dne jsem se přesunul přes další průsmyk Gardena do městečka Corvara, které je centrem zdejší nádherné oblasti. Již v teple jsem posnídal, vykonal ranní rituál kávičky. Moc jsem neotálel, protože tento den jsem před sebou měl v plánu vidět dvakrát průjezd Gira. Abych to mohl uskutečnit, musel jsem ujet na kole takové kolečko přes 4(!) sedla.

zde přikládám mojí trasu:

Z Corvary to bylo rovnou do kopce na Campolongo. Bylo to spíše jen takové rozcvičení, sedlo zase nebylo až tak vysoko.  Jelo se mi dobře, počasí nádherné. Po  sjezdu jsem začal opět stoupat, tentokráte na Pordoi. To již bylo jiné kafe. Tudy odpoledne posviští cyklisté ve sjezdu. Já měl v úmyslu přejet sedlo a počkat si na ně tak ve třetině kopce. Cestou jsem narazil na bratra ze Slovenska a tak jsme klábosili a cesta nahoru příjemně utekla.

Sjezd z Gardeny

Závodníci projeli a já se vydal „zkratkou“ přes Passo Sella na Gardenu, kde jsem si na ně opět počkal ve sjezdu. Měl jsem to jen tak tak, provoz přes sedlo byl veliký. Přesouvalo se tam množství diváků a pořadatelských aut. Ale stihl jsem to.

Když jsem viděl, jak závodníci klopí zatáčky a jakou jedou rychlostí, udělalo se mi normálně nevolno.

Sjezd z Gardeny

Dokonal jsem cyklovýlet a trochu porelaxoval v nádherném prostředí. Bylo teprve 4 odpoledne, a tak jsem si řekl, že bych ještě mohl stihnout západ slunce na Tre Cime di Lavaredo. Nebylo to nijak daleko, ale jelo se opět přes horský průsmyk a navíc jsem trochu bloudil. Až v osm večer jsem dorazil k mýtným branám u městečka Misurina, odkud byl výjezd nahoru ke skalnímu masivu zpoplatněn. Potkal jsem tam dva Pražáky, na které jsem spustil svou lámanou angličtinou, aby mi poradili. O něco méně lámanou angličtinou mi vysvětlili, že to již nestihnu, že je to 6 km. Pak jsme se teda shodli, že v rozhovoru přeci jen budeme pokračovat v mateřštině 🙂 .

Na jejich rady jsem nedal, skočil na kolo a vyrazil. Že mne čeká kopec jsem věděl, ale jak bude „krutej“ jsem netušil. Někde jsem slyšel, že tady skončila nadvláda nejlepšího cyklisty všech dob Eddyho Merckxe.

Přiznám se, že po dni plném cyklistiky v horách mi večer již mnoho sil nezbylo. A tak jsem chvílemi i potupně tlačil 🙁 . Vyjel jsem až nahoru na parkoviště. Tam jsem zjistil, že se musí celá ta hora obejít, aby se objevilo to monumentální sousoší třech obřích skal. To se již ale začínalo stmívat a ač jsem chvíli ještě pokračoval, došlo  mi, že to musím vzdát. Otočil jsem to a vrátil se. Autem jsem pak odjel až na kraj Cortiny d´Ampezzo, kde jsem přenocoval.

V půl páté mne vzbudil budík. Rozlámaný z předešlého dne jsem se přeci jen probral a vydal se autem do sedla Passo Giau. Posledního to cíle mé Dolomitské anabáze. Začínal překrásný den s oblohou bez mráčku. Serpentýny mne navedly až do výše 2236 m n. m.  Samotný východ slunce šel dost ze strany, takže skála byla osvícena jen částečně. Ale i tak to opět byla neskutečná chvíle.  Dech beroucí panorama krásných hor, absolutní ticho a nikde nikdo. Symfonie paní přírody se rozjela naplno.

Passo Giau - Ranní kávička

 

Cortina d'Ampezzo

Po vysokohorské snídani jsem přemýšlel, kudy vyrazím k domovu. V hlavě mne ale stále lehce hryzala vzpomínka na včerejší večer a můj neslavný ústup z Tre Cime di Lavaredo. A ne! To teda ne! A jelo se…

Vrátil jsem se na místo činu odhodlán projít okruh kolem masívu plus cesta nahoru a zpět (25 € doma). Kolem desáté jsem vyrazil. Vzal jsem si nějakou svačinu a jen půllitrovku Coly Zero, což se později ukázalo jako chyba. To, co jsem jel včera na kole, jsem šel pěšky. Lilo ze mne a funěl jsem. Italové moc dobře vědí, že těch 25€ lidi rádi dají 🙂 . Nahoře jsem se vydal na okružní pochod kolem masivu. Po třech kilometrech se konečně začínala otvírat ona scenerie. Místy se šlo ještě závějemi sněhu. Na sandály to rozhodně výlet není. Holanďané neznalí hor raději sestupovali po zadku, strachy.  Trip mi trval 6 hodin, ušel jsem 19 km a potil jsem se i cestou dolů k autu. Ale stojí to za to! Doporučuji . Mystické místo. Jen si vezměte dostatek vody. Já jsem tu pil z potoka, ale přežil jsem to.

Tree Cime di Lavaredo
Tree Cime di Lavaredo
Tree Cime di Lavaredo

  • Canon 100D, objektivy Sigma 17-50/f2,8 a Canon EF 75-300mm f/4-5,6 III
  • iPhone 6s

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *