Funkce pravého tlačítka je blokována, omlouvám se.
logo

Anabáze zimní Island

Bylo to někdy v říjnu, když mi můj kamarád Miloš řekl, že bychom měli navštívit Island v zimě. Jsou tam prý poloviční ceny, letenka s předstihem mimo sezonu je taky za polovinu. Moc dlouho jsem neváhal a s vyhlídkou zaručeného dobrodružství jsem souhlasil.

Rozpočet jsem si stanovil na 20k Kč. Letenky a autobusy na letiště zařídil Miloš. Termín byl stanoven, dle zakoupení letenek na 17.2 – 27.2. Cena letenky byla necelé 4 tisíce. Letělo se z Krakowa v Polsku, což je z Chebu 570 km. Takže se jelo autobusy za další tisícovku.

Prvotní plán byl, že si půjčíme lepší auto (4×4) a budeme v něm i bydlet. Horečně jsem zjišťoval zimní podmínky na Islandu, sledoval počasí, webcamery a hledal dostupné informace a rady. Nakonec zvítězila varianta: levné malé auto a nejlevnější ubytování. Dlouho jsem se nerozmýšlel a sáhl po nabídce Hyundai i10 za 5000,- Kč na 11 dní. Zaplatil jsem a ani mne moc nezajímala poznámečka půjčovny, že budou vyžadovat blokaci nějaké částky na kreditní kartě (až 360000,- ISK).

Naše vozítko s polární září u Vestrahornu

Dle nejkrásnějších míst jsem pak objednal ubytování. A to nejdříve na západě ostrova a pak zpět a dále až na severovýchod Islandu. Celkem to bylo odhadem 2000 Km. Severní část a vlastně okružní jízdu kolem Islandu jsme zavrhli, i když byla celkově kratší.

Jak se blížil termín odjezdu, bylo mi jasné, že se nevejdu do povolených zavazadel: palubní (40x30x20 – specialita Wizzair) a další do 10kg. Takže jsem si připlatil 860,-Kč za další větší palubní zavazadlo kam se rozměrově vešel batoh fotobatoh Peakdesign 30ltr. Netáhl jsem toho s sebou zrovna málo (foťák, 4 objektivy, stativ, GoPro Max, drona Mavic 2 Pro a tři baterky). Oblečení a nějaké potraviny jsem společně s nějakou technikou rozdělil v druhém zavazadle, které šlo do podpalubí letadla.

Teorie byla taková, že hlavní okružní silnice s označením „1“ by měla být sjízdná a udržovaná za všech okolností. Sledoval jsem denně četné kamery přímo s onou silnicí a současně i počasí. Teploty často kolem nuly nebo mírně pod nulou. Žádné kruté mrazy jako v nedalekém Grónsku, kde teploty padaly k – 30 stupňům. Všiml jsem si však, že na Islandu docela fouká. Jejich stupnice na www stránce s kamerami se značně lišila od námi používané stupnice. Prostě jsem si řekl: „fouká tam dost“ a to mi stačilo. (později jsem se nestačil divit).

Jak se blížil den D, blížila se i nákaza koronavirem. Když jsme odjížděli, u nás byl ještě klid, ale nervózní jsem již byl. V den odjezdu mě začalo škrábat v krku. Všechny ty klimatizace v autobusech a letadle mi ještě spíše ublížily a já jsem v Reykjavíku vystoupil regulerně nemocnej. Měl jsem s sebou Stopangin, nějaký ten Ibuprofen a asi 30 tablet vitamminu C 500mg. Jak se ukázalo za další tři dny, tato kombinace společně se severským podnebím zabrala a já se z toho naštěstí dostal. Koronavir to nebyl :), jen mi to otrávilo první tři dny výletu.

Ale zpět k cestě. Nadešel den D. Večer jme vyrazili autobusem směr Praha a pak Krakow. Cesta v klidu, na čas, bez problému. V Krakowě jsme měli celé dopoledně čas, tak jsme si zašli prohlédnout centrum. V Polsku jsem nikdy nebyl a tak jsem byl docela zvědav, jak si žijí naši sousedé. A byl jsem mile překvapen. Město bylo čisté, krásné historické centrum. Celkově jsem byl příjemně překvapen. Odpoledne začal přesun na letiště a to vlakem.

Ve větším zavazadle, které šlo do podpalubí jsem měl ovladač na dron a baterie do dronu. Při odbavení padla otázka, jestli mám v zavazadle nějakou elektroniku. Přiznal jsem výše uvedené a ejhle! Problém. Že prý dron nesmí do letadla. Zapotácel jsem se lehkou nevolností a zlehka jsem začínal zuřit. Že prý mám dron nechat na letišti v úschovně a letět bez něj. Po krátké intenzivní hádce jsem přistoupil na požadavky letištních zaměstnankyň a dron šel uschovat. Pokračovala již klasická letištní kontrola včetně palubních zavazadel. Tam jsem se ještě jednou jen tak mimochodem zeptal, jak je to s tím dronem. K mému úžasu mi řekli, že na palubě letadla dron problémem není. Letěl jsem tedy pro dron a prošel kontrolou ještě jednou a nyní vše OK. Miláček letěl se mnou!

Krakow

Letadlem jsem neletěl dlouhých 27 let. Čtyřhodinový let mi připadal hrozně dlouhý a nudný. Zpestřením letu byl pouze okamžik, kdy jsem si chtěl z úložného prostoru nad sedačkami vyndat tablet. Otevřu dvířka a v ten moment vypadla něčí igelitka s flaškou vodky. Ta trefila do palice pána co tam seděl. Jeho čtyřicetiletá, zřejmě dcera, začala děsně vyvádět a stále na mne řvala a ukazovala. Já jsem se pokorně omluvil se slovy, že lahev není má, a že jsem nemohl tušit, co se stane. Nakonec letušky sepsaly formulář o odškodném pro trefeného pána.

Letadlo mělo asi půl hodiny zpoždění a tak na nás na letišti nečekal zástupce autopůjčovny City Car Rental. Po půlhodině čekání jsem začal tušit zradu a zavolal tam. Za deset minut přifrčel Islanďan asijského původu, který nás odvezl do půjčovny, asi deset minut od letiště. Sepsal smlouvy, vytiskl a předložil k podpisu. Připomněl nám onu blokaci na kartě a to v plné výši 360 000 islanských korun, což je na naše 67 000,- Kč. To byl v krátké době druhý okamžik, kdy se o mě pokoušely mdloby. Řekl jsem, jestli to není trochu moc za nejmenší auto v půjčovně a k tomu šest let staré. Zaměstnanec půjčovny odpověděl, že na Islandu je všechno drahé. Byla tu ještě možnost připojištění 19 Euro na den a nižší blokace (18000 ISK). To však bylo po součtu za auto jednou tolik, což jsme zavrhli a souhlasili s blokací. V ten okamžik se mi sevřel strachy žaludek a sevření povolilo až po vrácení auta. A to jsem netušil, co nás čeká…

Den #1

Z letiště jsme odjeli do Reykjavíku, kde jsme měli zamluvenou první noc. Malý hostel (Reykjavík Hostel Village) za pár korun (893 Kč za oba/noc). Celkem unaveni jsme šli záhy nakutě a vstávali druhý den v 7 hodin. Trochu mne zaskočilo, že na konci února se na Islandu rozednívá až skoro v devět hodin. Rychle se to ovšem mění a při našem odjezdu to již bylo skoro v 8 hodin.

Měli jme před sebou asi 150 km a tak jme vyrazili ještě za tmy s tím, že cestou pofotíme. A to se také stalo. Brzy jsme opustili největší islandské město a s přibývajícím světlem se odhalovala překrásná krajina zálivů a hor. Sníh byl jen sem tam a tak louky s uschlou letní trávou měly silně nazrzlou barvu. Hory krásné, špičaté v černobílém podání sněhu a lávového kamene. Kolem desáté jme dorazili do malého městečka. Tam jsme měli v plánu si nakoupit nějaké potraviny a stěrač na přední sklo (původní byl zcela v hajzlu). V supermarketu Netto jsem nestačil zírat na ty ceny. Koupil jsem si tedy toustový chléb (60,- Kč), arašídové máslo (80 Kč) a marmeládu (50 Kč). A to byl základ mé stravy na dalších 11 dní. Měl jsem s sebou z domova asi deset čínských polévek a proteinové tyčinky (ty jsem jedl přes den, neboť se vařilo až večer). Jak se později ukázalo, čínské polévky mají i tam a docela zalevno. Tuším tak 15 Kč.

Jihozápadní pobřeží

Cestou k hostelu jsme mnohokrát zastavovali. Fotili jsme všechno všemi směry. Tak jsem se nemohl nabažit té surové zimní krásy. Již ráno, když vycházelo slunce, jsem si všiml, že světlo je zde jakoby měkčí, a protože se rozednívá docela dlouho, je na focení plno času.

Ke slovu také přišel dron. Jak se poději ukázalo, fotky a videa z dronu jsou prostě zase něco jiného a zajímavého. Ten den bylo kolem nuly, vítr skoro žádný a přes den se občas objevilo i slunce. Říkal jsem si, jestli to takhle bude stále, tak paráda. Silnice z Reykjavíku až do Hellissanduru byla suchá, bez ledu a sněhu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to mohlo být jinak…. Večer jsme bez problému našli ubytování: The Freezer Hostel & Culture Center Hellissanduru (dvě noci pro dva za 1554 Kč). Na pokoji byly 4 palandy, kde již byly ubytovány dvě dívky. Byl to vlastně místní kulturák, který si přivydělával ubytovacími službami. Musím říci, že zde byly podmínky nejskromnější, ale o to sympatičtější.

Jeden z mnoha vulkánů

Den #2

Hned ráno, ještě za tmy, jsme vyrazili na ikonické místo západního Islandu Kirkjufell. Nebylo to daleko a tak jsme dorazili na místo asi po půl hodince. Když jsme se blížili k bájné hoře, nepřipadala nám vůbec hezká. Onen pohled je až když horu míjíte. Na místě již bylo menší stádečko jihoKorejců a dva Američani. Anglicky mluvím asi tak jako česky babička ze Sudet, takže mne docela potěšilo, když si jeden z Amíků myslel, že jsem dle akcentu Islanďan.

Předpověď počasí říkala, že má být zataženo. To se nevyplnilo a bylo téměř jasno a docela mrzlo. Na místě jsme pofotili asi tak hodinku, ke slovu se dostal i dron. Krásné místo, ale podmínky pro focení byly tak průměrné. Další místa, která jsme ten den chtěli navštívit, byly cestou zpět k hostelu. Toho jsme využili a udělali si teplou polévku a nápoje, což nesmírně pomohlo mému chřipkovému stavu.

Kirkjufell

V této oblasti jsme navštívili dva ikonické kostelíky a projeli pobřeží. Je zde mohutné lávové pole, které je součástí přírodní rezervace. Neskutečné útvary porostlé zeleným mechem v rozsáhlém území. Tak jsem si představoval, jak to asi vypadá, když řádí zdejší vulkány a láva pomalu teče k moři a nechává za sebou toto území. Zcela na západě je na pobřeží maják a parádní lávové útesy. Z nedaleka na to vše jakoby dohlíží stratovulkán Snæfellsjökull.

Směrem k večeru se počasí kazilo a začal foukat silný vítr, takže jsme při focení rozbouřeného Atlantiku s útesy, museli dávat pozor. I přes nepřízeň počasí jsme byli unešeni okolní přírodou. Jen dron nemohl vzlétnout. Rozeklané a fotogenické pobřeží pokračuje až do městečka Arnastapi. Tam jsme ukončili focení pobřeží a jeli nafotit poslední spot dne a to byl černý kostelík Búðakirkja Black Church.

Búðakirkja Black Church

Cestou zpět, jsem již musel řídit velmi opatrně, protože vichr řádně cloumal s autem a na silnici se udělala ujetá vrstva sněhu.

Den #3

Děvčata, která s námi sdílela pokoj na hostelu nahradila jiná slečna, která po Islandu cestovala sama. Již k ránu mě budil vítr, který skučel ve skulinách hostelu. Do rána taky napadlo tak 10 cm sněhu. Měli jsme v plánu vyrazit kolem 7:30 a cestou 350 km dlouhého přesunu dělat zastávky na focení. Jenže když jsme vstali, nešla elektrika, kterou však asi po půl hodině nahodili. Zkontroloval jsem na netu situaci na silnicích. Naše trasa byla v jednom místě označena jako kluzká, avšak průjezdná.

Předpovědi větru, která byla v oblasti jež jsme měli projíždět 25 m/s, jsem až tak důležitou roli nepřikládal. Cesta byla v pohodě asi tak 15 km, pak začal na silnici přibývat sníh a chumelilo. Od pobřeží jsme odbočili mezi hory. Silnice, která propojovala pobřeží poloostrova se začala zvedat. Provoz téměř na nule, zato vánice začala nabírat na síle. Začalo sněžit vodorovně a když se v bílé tmě začaly ztrácet žluté patníky tušil jsem, že začíná být zle. Stále jsme však jeli a to rychlostí 5km/hod. Jediné auto co jsme za dvacet minut potkali byla Dacia Duster zabořená čumákem do závěje v příkopu.

Prostě white hell jaký jsem doposud nezažil. Chvílemi jsem musel úplně zastavit, protože fakt nebylo vidět před auto. Takto jsme pokračovali skoro hodinu asi 4km ke křižovatce, kde stál kamion. Tam jsme zastavili a čekali až se bouře zmírní. Teprve když jsem vylezl z auta, došlo mi, jaký vichr fouká (30 m/sec). Nechápal jsem, jak se naše malé autíčko může udržet na zledovatělé silnici. Asi po půl hodině se zdálo, že bouře trošku polevuje a tak jsme vyjeli.

Po 20 km jsme dostali z vánice a zůstal jen vichr, který foukal po zbytek cesty, ovšem do zad. Jediné co jsme ten den stihli byl majestátní vodopád Seljalandsfoss . Vodopád je snadno dostupný z hlavní silnice a tak tam bylo lidí až běda. Cestou k ubytování jsme míjeli parkoviště, odkud se jde pěšky, asi 3 km, k vraku DC3. Bylo tam asi tak 50 aut. Proto jsme se rozhodli to zde navštívit další den, hned po ránu za rozednění.

S příchodem tmy jsme našli naše další ubytování. Rodinný domek, který měl ze suterénu udělaný celkem luxusní apartmán: Guesthouse Vestri-Gardsauki ve městečku Hvolsvöllur (dvě noci pro dva 2346 Kč). Ubytovala nás asi tak 11 letá dívka, plynnou angličtinou. Druhý den se na nás přišla podívat její maminka, s kterou jsem lehce „pokecal“ anglicky. Miloš té paní (smrděla od koní) nabídl konverzaci v ruštině, načež ho zdvořile odmítla slovem „sorry“.

Den #4

Po již tradiční snídani, která se nelišila od večeře, toustový chleba s arašídovým máslem či marmeládou a několik kafí a čajů, jsme vyrazili za tmy k vraku letadla. Na parkovišti bylo asi jen deset aut. Cesta nebyla nijak krátká a na absolutní rovině jsem byl počasí vděčný za to, že bylo téměř bezvětří. U letadla bylo pár lidí, takže jsem udělal pár fotek a videí,co jsem měl v plánu. Je to mega profláklé místo, na kterém se chce fotit každý návštěvník Islandu včetně Justina Biebra 🙂

DC3 a já

Další v pořadí toho dne byl vodopád Skógafoss. Mám-li ho nějak charakterizovat, tak je to generál mezi islandskými vodopády, které jsem viděl. Zase je téměř u hlavní silnice, takže lidí dost. Zde jsem mohutně již z povzdálí zadronil a taky fotil. Podmínky nebyly ideální, ale lepší než nic. Hned vedle tohoto vodopádu je, celkem schovaný, nádherný menší vodopád Kvernufoss ,u kterého jsme byli téměř sami. Potkal jsem zde kolegu, svatebního fotografa, v akci. Svatebčané lehce promrzli, co by ale kvůli pořádným fotkám nevydrželi, že?

Skógafoss

Odpoledne jsme zamířili do Víku na pobřeží s černou pláží. To již zase foukal slušný vítr a nedalo se létat s dronem. To mě později poněkud mrzelo. Jak jsme postupovali k pobřeží, sílil zvuk mořského příboje. Za dunou se otevřelo „představení“ severního Atlantiku v plné síle.

Severní Atlantik – Vík

Pětimetrové vlny se s duněním, až se země třásla, valily na plochou černou pláž, kde se bavily, úprkem před vodou, davy turistů z celého světa (zaznamenal jsem kromě Evropanů – Indy, Japonce, Korejce, Číňany, Američany, Rusy a čertví koho ještě). Zde jsem nasekal asi tak 300 fotek a později vybral tak tři. Dále jsme se přesunuli do samotného Víku a pak ještě na další vyhlídku s pohledem na Vík z dálky. Zde příboj narážel na skály a voda stříkala snad do dvaceti metrů.

Atlantic ve Víku

Den #5

Pátý den byl zase den přesunu. Měli jsme před sebou skoro 320 km. Tentokrát bylo jen pošmourno až zataženo. Vítr celkem v normě a k večeru se vyjasňovalo. Silnice téměř suchá, takže jsme to místy mohli švihat povolených 90 km/hod. Vlevo ve směru cesty jsme nejdříve míjeli vulkán Eyjafjallajökull, na který ještě nyní vzpomínají letečtí dopravci z Evropy. Vzdálili jsme se od moře i hory ustoupily do uctivé vzdálenosti.

Skaftafellsjökull

Poněkud sterilní placatá krajina se však začala měnit s tím, jak se před námi začal zvětšovat největší islandský ledovec a stejnojmenný národní park Vatnajökull. Protože bylo čerstvě zlehka nasněženo, modré ledovce plazící se k moři nebyly tak zřetelné jako při cestě zpět. Ale i tak. Odbočili jsme z hlavní silnice a jeli se podívat k ledovci Skaftafellsjökull.

Zastavil jsem v blízkosti parkoviště v domnění, že nebudu muset platit. Jenže při vjezdu do oblasti nás vyfotily kamery. No… a když jsme v půjčovně vraceli auto, tak nás zkásli. Ani již nevím, kolik to bylo. Nicméně jsem vytáhl dron a zaletěl se podívat na 3 km vzdálené čelo ledovce. Z toho, co jsem viděl na displeji iPhonu mi padla čelist. Něco úchvatného! Barvy, rozeklané kry a celková mohutnost ledovce! Prostě mě to zcela dostalo. Mysleli jsme, že se sem vrátíme a půjdeme se podívat na čelo ledovce. To se ale již nestalo a lituji toho.

Spěchali jsme, protože další zastávkou byla legendární Diamond beach. Další ledovec v pořadí, jehož čelo končí v laguně s mořskou vodou, produkuje modré kry a ty se pak kanálem dostávají do oceánu. Příboj potom po černé pláži rozháže velké modré kusy ledu a jeviště je připraveno. Je zde opět velké parkoviště a spousta lidí. Ale kousek stranou již nikdo není a je zde i lepší hustota ker k focení. Nejdříve jsem si postavil stativ a čekal na vlnu až odteče a pak stiskl spoušť fotoaparátu. Měl jsem dobré boty z goretexem, takže voda po kotníky mne neohrožovala. No, ale čeho jsem se obával se nakonec stalo. Přišla sedmá vlna, kterou jsem podcenil a již jsem nestačil prchnout. Koupil jsem to až po kolena. V botech bylo mokro, ale naštěstí mi nebyla zima. Takhle jsme tam blbli hodinu a mám z toho zase jen asi 3 fotky. Dronem létat bylo zakázáno, ale mladí Číňané na to nehleděli a blbli Mavicem Mini. Opět jsme to měli tak akorát, aby jsme se ubytovali v dalším hostelu: Höfn Hostel (2950 Kč 2 noci pro dva lidi).

Den #6

Toto ubytování bylo celkem luxus. Sice hostel, ale vybaven jako lepší hotel. Zdarma káva, čokoláda, čaj a nějaké sušenky. Líbilo se mi tam . Ráno šestého dne jsme se vypravili na nedaleký Vestrahorn, ikonické místo každého fotografa krajináře. My jsme zde byli po ránu, na západ slunce a pak ještě v noci. Měli jsme štěstí na polární záři. Neskutečně fotogenické místo. Asi kilometr před vjezdem je malé dřevěné občerstvení . Tam obsluhuje paní v letech, obutá v croskách, a zároveň střeží závoru u vjezdu do oblasti. U ní je třeba koupit si vstupenku, která platí celý den. Platil jsem i v této dřevěné boudě telefonem (na Islandu jsem nepotřeboval hotovost ani kartu).

Vestrahorn

Po první návštěvě Vestrahornu jsme se vydali navštívit jeden z blízkých ledovců jménem Fláajökull. Museli jsme k čelu ledovce jít asi tak 3 km pěšky do mírného svahu. Cestou stále zesiloval vítr. Cesta byla jeden led a tak jsme měli na botech nasazené „nesmeky“. Já je koupil u nás za 300 Kč, Miloš levněji na Alliexpresu. Mě vydržely celý pobyt, Milošovi vylétaly protiskluzové trny do hodiny. Takže jsem ho cestou minimálně 5 krát zastihl, jak se válí na zemi. Naštěstí si nic neudělal. Laguna u čela ledovce byla zamrzlá. Když jsme se vydrápali na hranu morény, vítr byl jíž tak silný, že jsem stál doslova šikmo o něj opřený. Studený vichr se valil ledovcovým údolím směrem k moři. Zde jsme potkali snad jen jednoho člověka, takže jsem si připadal jak opravdový polárník. Pohled na modrý ledovec opět nezklamal. Nádhera! Při představě, že se ledovec plazí do údolí stovky let, na mne dýchlo něco mystického. Osobní setkání s tímto přírodním úkazem na mne velmi zapůsobilo.

Fláajökul

Vestrahorn v podvečer odhalil černou pláž s uschlou žlutou trávou. Ta byla ráno zasněžená. Opět krása. Večer jsme plánovali tak v 11 hodin zkusit štěstí, večeříme v jídelně, když tu na nás houkne jedna Němka: Draussen ist aurora! Vypálili jsme jak střely k autu a hurá směr Vestrahorn. Cestou jsem koukal, ale nic jsem neviděl. Na místě foukal zase silný vítr. Letěli jsme na pláž, kde již poslušně v řadě exponovali Korejci. Měl jsem jen malý, nestabilní stativ. A tak jsem chránil foťák vlastním tělem. Většina fotek z tohoto místa byla stejně mázlá. Cestou zpět jsem to ještě párkrát zkusil u trsů žlutých trav a zde se mi nějaké fotky povedly. I tak jsem tento den usínal celkem šťastný, že jsme tu auroru viděli.

Vestahorn

Den #7

Přesun do další destinace již nebyl tak dlouhý. Ráno jsme v klidu posnídali a vyrazili. Počasí nám nepřálo. Sněžilo a byl vítr. Ze začátku byl na silnici jen ujetý sníh, ale pak se vrstva sněhu zvětšovala. Silničáři nikde. Jeli jsme hrozně pomalu, byla špatná viditelnost. Nic z té krásy východních fjordů jsme neviděli. Posledních 50 km se jelo horským sedlem prakticky po ledě. Nejdřív do kopce a pak dolů. Říkal jsem si, jak tohle vyjedeme až pojedeme zpět… Cestou jsme stavěli jen při focení sobů a sádek na lososy.

Sobi

Blížící se přeháňka

Den #8

Ubytováni jsme byli tentokrát ve vilce: Birta Guesthouse ve městě Egilsstadir (2295 Kč dvě noci dvě osoby). Druhý den jsme si zde vyhlédli nějaké vodopády a jeli na ně. Oba však byly téměř zamrzlé a na fotkách nevýrazné. Naživo jsou ovšem parádní, cesta k nim však nebyla jednoduchá. Led, sníh a zase zesilující vítr. Večer po návratu do pensionu začalo sněžit a to dost. Vstali jsme dříve, abychom měli cestou,( již zpět – směr Reykjavik), čas na focení. Sněhu ale bylo tolik, že jsme nedojeli ani za město. Vrátili jsme se na penzion. Mezi tím silnici uzavřeli. S majitelem penzionu jsme se domluvili, že nás nechá do 14 hodin se rozhodnout, jestli zůstaneme, nebo pojedeme. Zůstali jsme a přikoupili jsme si za stejných podmínek ještě jednu noc.

Den #9

Odpoledne jsme vyplnili návštěvou místního bazénu. Byl venkovní. Voda měla 38 stupňů a malý bazének, který byl hned vedle, dokonce 42. Dvouhodinový relax jsme proložili střídavým koupáním v teplejším bazénku a kádí s vodou 4 stupně. Poradil nám to jeden Polák, co zde žije 30 let. Byla středa a když jsme se ho zeptali, jestli stihneme v pátek letadlo v Reykjavíku, od srdce se rozesmál. Lehce mi zatrnulo. Další pobyt v dalším penzionu jsme zrušili, peníze nám vrátili. Ráno byla silnice otevřená. K další destinaci a k ubytování jsme to měli 520 km a to jsme museli zvládnout za den. Noční můra začíná.

Den #10

Prvních 50 km mezi horami, úsek který byl den předtím uzavřený,( a bál jsem se ho vlastně nejvíce) byl v pohodě. Uježděný čerstvý sníh ještě tolik neklouzal. Taky jsem konečně pochopil, jak to zde dělají silničáři. Když přijde sněhová bouře, tak silnici zpravidla uzavřou a jdou na to, až když je po všem. Ono to většinou netrvá zase tak dlouho. Ale! Silnice jen prohrnou a moc nesolí. Prostě počítají s tím, že máš auto 4×4 a na perfektních zimních gumách nastřílené hřebíky. Když pár dní nesněží, tak se z ujeté vrstvy stane led a to taky neřeší. Často mě předjížděl kamion, který to na tom ledě valil 90 km/hod. Byla ve mně malá dušička, než se rozplynula bílá tma, která se tvořila za kamionem.

Protože sněžení z předešlého dne zasáhlo celé jihovýchodní pobřeží, tak na silnici to klouzalo a musel jsem jet max 60 km/hod. Více jsem se prostě z pochopitelných důvodů bál (Hyundai i10, hřeby jen ve 3 kolech) . V předpovědi bylo, že cestou budou podmínky normální, jen úplně na jihu Islandu v oblasti u Víku bude foukat sakra silný vítr. Byl to vlastně takový malý fialový flek v předpovědní mapě. Říkal jsem si, to projedeme.

Dva dobrodruzi, nevím, jestli přežili …. Pět kilometrů před nimi začíná bouře

Měli jsme za sebou 400 km a zbývalo ještě 120, když jsme se blížili k Víku. Před námi a vlevo byly na horizontu temnější mraky než ve zbytku oblohy. Začalo sněžit a vítr stále zesiloval. Minuli jsme dva cyklisty, kteří zřejmě obráželi Island na kole. Ani nechci pomyslet, jak ti dopadli. Při průjezdu Víkem již bouře nabrala obrátky a podobala se té, co jsme zažili na začátku naší cesty. Za dalších deset km již bouře nabrala takových obrátek, že jsme museli zastavit. Po chvíli se zdálo, že to zase půjde a tak jsme se rozjeli. V místech, kde je parkoviště pro návštěvníky vraku letadla jsme narazili na frontu aut a to byl konec. Mezi tím se začalo stmívat a my byli uvězněni v maličkém autě na absolutní rovině, kde se nedali ani otevřít dveře, jaký byl vítr (více jak 35 m/sec).

Chvíle. kdy jsme se zahřáli. Oblékáme na sebe vše, co máme

Aby toho nebylo málo, v nádrži ani ne čtvrtka benzínu. Normálně jsme tankovali tak, abychom stále měli aspoň polovinu nádrže. Tentokrát jsme to trochu natáhli a benzínka, u které jsem chtěl natankovat byla asi 20 km. Takže jsem při představě, že tam budeme třeba do rána, musel vypnout motor. Venku se dělo něco nepředstavitelného. Po setmění nebylo, v kombinaci s bouří, venku vidět vůbec nic. Auto začalo namrzat zevnitř a nám začala být zima. Navlékli jsme na sebe vše co jsme měli (spodky, kalhoty, další lyžařské kalhoty, 3 ponožky, 3 trička a moiru, dvě fleecové mikyny, bundu a čepici) a stejně mi zábly nohy a dávala se do mě zima. Miloš mi oznámil, že si není jistý, že do rána přežije. Bouře měla k ránu začít slábnout a předpokládal jsem, že kolem deváté již určitě budeme vysvobozeni.

Kolem desáté se objevila policie a záchranáři. Chtěli, ať otočím, že pojedeme zpět do nedalekého Víku. Auto jsem otočil a snažil se rozmrazit sklo zevnitř. Mezi tím se auto přede mnou rozjelo. Následoval jsem ho, ale ono jelo moc rychle, takže jsem ho za chviličku ztratil z dohledu. To byl konec. Byli jsme definitivně odsouzeni zde přečkat do rána. Asi po hodině se před námi opět objevila světla záchranářských aut. Někdo nám začal čistit sklo na dveřích a hledal kliku auta. Pak se dveře otevřely, dovnitř strčil hlavu zcela zasněžený Viking a pronesl s úsměvem: „Welcome to Iceland„. V ten moment jsem tušil, že to dopadne dobře. Ještě jsem se nezmínil, že druhý den nám, ze 160 km vzdáleného letiště, v 19 hodin letí letadlo. Což byl další dost stresující element.

Záchranáři fakt makali

Záchranář nám sdělil, že máme opustit auto a jít do jejich vozidla. Ráno že nás pak zase přivezou k autu. Tak jsme poslechli a šli. Před námi se ze tmy vynořilo monstrum, které normálně vozí lenochy, za prachy, k tomu vraku letadla. Vevnitř bylo teplo a asi tak 5 mladých, již zachráněných Italů. Přivítali nás potleskem a smáli se tomu, jak jsme vyvalení a hlavně nabalení. Postupně přicházeli další lidé, až byla obluda zcela plná. Pak se to zvíře dalo do pohybu a zjevně mu bylo zcela jedno, co se děje venku. Odvezli nás do restaurace, kde již bylo asi 200 lidí. Pak následoval ještě jeden přesun, asi tak poloviny lidí, do nějakého kulturáku, kde byly na zemi matrace a tam jsme přečkali do rána.

Den #11

Tohle auto jsem prostě pojmenoval „Zvíře“. Naše záchrana

Ráno se světlem vítr začal slábnout a taky začalo sněžit. Před devátou přijelo ono záchranářské auto a naložilo pouze řidiče a odvezlo nás k autu. Když jsme dojeli na místo, bylo již krásně. Ovšem pohled na auta, rozházená po krajnici, byl všeříkající. Náš Hyundai i10 v plné výbavě s vyhřívanými sedačkami byl až na konci. A jelikož jsem auto ještě večer obrátil proti větru, bylo sněhem zaváté jen zlehka, což se o ostatních autech říci nedalo. Vyrazil jsem ihned zpět pro Miloše, protože nás velmi tlačil čas. Miloš mi pak vyprávěl, jak lidi co zůstali v kulturáku s napětím vyhlíželi své auta s řidiči. A když se nějaký objevil, ostatní zachráněným gratulovali a tleskali jako v televizní show. Miloš byl třetí v pořadí. Zbytek cesty na letiště byl již relativně v pohodě. V příkopech a krajnicích jsme napočítali asi 9 aut a dokonce jeden záchranářský náklaďák na střeše. To byl výsledek oné malé fialové skvrny na předpovědní mapě počasí.

Tam ve předu na mne čekal náš Hyundai i10.

Auto jsme odevzdali na čas. Zaměstnanec půjčovny (mladý Polák) se mě při předávání ptal, jestli jsem si vyfotil všechny ťukance na karoserii. Přikývl jsem. On pak obešel auto a našel na hraně odprýsklou barvu asi tak půl centimetru a zeptal se. To taky? Vyfoceno jsem neměl, ale byla tam již při přebírání. Chtěl jsem jí vyfotit, ale ten co nám to auto předával jen mávl rukou se slovy, že to není třeba. Takže jsem se rychle rozzuřil a řekl, že je to staré. Polák ani neprotestoval, prostě to jen zkusil. Takže City Car Rental na Islandu nedoporučuji. Jsou to šmejdi!

A taky vás všechny pozdravují islandští koně a že jich tam je!

Odpoledne jsme již jen prošli obvyklou procedurou na letišti a večer odletěli. Let byl o hodinu kratší než cesta tam. Ráno jsme nastoupili do vlaku, který jel z Krakowa až do Prahy a odtud po hodinové pauze do Chebu. Měl jsem na závěr trochu obavy z šířícího se koronaviru, ale my jsme ještě proklouzli.

Závěrem ponaučení

Na Islandu v zimě jen s autem 4×4. Stále aspoň polovinu nádrže. Naplánovat spíše jen nějakou oblast než se snažit stihnout všechno. Neustále mít dostatečnou časovou rezervu. Počítat s uzavírkami silnice. Vítr, který si Čech neumí ani představit. Ujeli jsme 2700 km průměrnou rychlostí 50 km/hod. Benzín 45 Kč/l. Ale naše autíčko žralo jen 5,2. Tak aspoň takhle nám vrátilo ty nervy z řízení po ledu a sněhu.

Island

Je to krásná fascinující země. Dle mě top pro milovníka přírody, fotografa, člověka …. Zimní Island je barevný a překrásný. Zvláště pak ledovce, které jsou v létě spíše špinavé. Turistů je tu taky dost, ale pro ranní ptáčata to nebude problém. Chtěl bych se sem vrátit v létě, kdy je pro změnu celý ostrov zase zelený.

Tyto a další fotky najdete v Photo Stories-Zimní Island

A jestli moje spisovatelská snaha nebyla marná, potěší mne, když budete článek sdílet. Pod článkem máte ikonky na sdílení. Předem děkuji 🙂

Závěrem ještě poděkuji www stránce https://krizemkrazemislandem.cz/ odkud jsem načerpal většinu informací a rad pro mojí cestu.

4 thoughts on “Anabáze zimní Island”

  1. Hezké čtení Igore, vše co jsem se tě chtěl o Islandu v zimě zeptat bylo tímto zodpovězeno. Chtěl jsem se tam taky vypravit, ale teď s tím cestováním bude na nějaký čas útrum. Teď je nejdůležitější přežít tento nečas. Před rokem jsem Island a Grónsko viděl alespoň v dálce přes okénko letadla při cestě na Kubu.
    Fotky (i videa) máš nádherné, obdivuji tvojí trpělivost a cit pro vystihnutí správného okamžiku.
    S pozdravem Jarda O.

      • Ahoj,dekuji za povidani, odpovida to mim predstavam, ale ja to znam pouze v lete a na podzim, vodorovny dest je desny ale asi zini boure horsi, Pave st, byi jse v Abanii

        • V zimě je to taky skvělé, jen si musí člověk dávat pozor a uvážlivě plánovat. Zase je to větší dobrodružství 🙂

Napsat komentář: Jaroslav Ouřada Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..